Jiří Zeman | Island, země lidí a skřítků

|09:31| Pohanské křesťanství

Několik prvních století osídlení bylo ve znamení starého kultu pohanských bohů, z nichž nejvyšší byl Thór. Althing přijal křesťanství v roce 999, ale všude vládla tolerance ke starým pohanských praktikám. Již samotné rozhodnutí rady starších předcházely zvláštní události. Ctihodní kmetové se po několik dnů přeli, hašteřili a docházelo i k pranicím. Nakonec požádali o rozhodnutí Thórgeira, nejstaršího a nejmoudřejšího účastníka sněmu. Sága říká, že tento všemi uznávaný kmet zmizel na celý den a noc do ústraní a po návratu pronesl ze skály zákona řeč: "Bylo by nesprávné, kdybychom v zemi neměli jednotný zákon a víru. Stanovil jsem tedy, že všichni lidé se stanou křesťany, aby byla v zemi pro všechny jedna víra. Ti pak, kdo chtějí obětovat pohanským bohům, mohou tak činiti i nadále." Svým rozhodnutím moudrý Thórgeir uspokojil všechny strany. Tak od samého počátku bylo křesťanství na Islandu jiné než na evropském kontinentu. Lidé se obraceli o pomoc ne k Bohu, Ježíši a ke svatým, ale k nadpřirozeným silám, kouzlům a duchům. Na církevních oltářích bývala obětována zvířecí krev!

Měsíce v našem pojetí zavedli až začátkem 18. století a v plné míře byly používány až od 20. století. Do té doby používali pohanské názvy měsíců, které odpovídaly našim kalendářním měsícům.

Biskupové žili ze svého práva vybírat roční daň deseti balíků (tj. přes 11 metrů) vlny od každé rodiny. První biskupové podléhali arcibiskupům v Brémách a Hamburku a teprve později církevním hodnostářům ve Skandinávii. Tato vrchnost s islandskými biskupy nikdy nebyla spokojena. Vytýkala jim nedostatečný boj proti pohanským zvykům. Těžko lze posoudit, do jaké míry byli oni sami zbaveni pohanských tradic. Mnohé vysvětluje cesta biskupa Gudmundura na ostrov Drangey, který měl vykropit svěcenou vodou, aby z něho vyhnal nadpřirozené síly. Když po přistání chtěl zahájit svoji zbožnou činnost, ozval se ze skály hlas: "Nevysvěcuj, Gudmundure, i skřítkové potřebují místo k bydlení." Biskup se zamyslel, tuto myšlenku uznal a vrátit se zpět na pevninu.

Islanďané se dlouho snažili udržet svoji nezávislost vůči Norům. Řídili se heslem: Zachovejme si svobodu, kterou máme od prvních dnů osídlení. Neslibujme norskému králi nic, neboť i malý závazek by mohl být vykládán jako podrobenost. Kdo chce, může králi poskytnout dary z přátelství. I když král Olaf je dobrý muž, kdo nám zaručí, že jeho následovníci budou stejní. Budou dobří, ale budou i špatní králové.

V roce 1262 však byli silou přinuceni norské koruně se podřídit. V roce 1387 ztratili nezávislost i Norové a nad Islandem převzal na více než 500 let vládu dánský král. Islandský lid cizí panství, bídu, hlad a přírodní pohromy překonal a v roce 1944 vyhlásil republiku.

Těžké životní podmínky

Život na Islandu v těžkých podmínkách 17. století hodnověrně popisuje místní pastor Jón Jónsson: "Běžný dům nemá na vnitřních stěnách prkna. Mezi kládami je hlína prorostlá trávou, drny potažené šedou vrstvou plísně a ze stropu visí pavučiny. Seno a mořské řasy nahrazují matrace. Povlečení je neznámé a k přikrývání používají houně. Okna, pokud jsou, mají malé rozměry a propouští jen málo světla. Místo skel používají blány ze zvířecích vnitřností. Záclony nemají. V některých domech rodina spí na palandách, zatímco dobytek je pod nimi. Blízkost zvířat alespoň zajišťuje trochu tepla. Život uvnitř probíhá v podstatě ve stálé tmě. Vzduch je tak špatný, že návštěvník, který na tyto podmínky není zvyklý, těžko v domku vydrží déle. Na větších farmách jsou životní podmínky o něco lepší — dobytek chovají v sousední místnosti. Kolem domků jsou i malé zahrádky, kde převládá zelí, tuříny a trochu mrkve."

Páter Jónsson žil celý život mezi svými farníky, pravidelně je navštěvoval a dobře je znal. Proto je jeho vyprávění věrné: "V zimě všichni odpoledne uléhají ke krátkému odpočinku. Potom jedna z dcer prohrábne ohniště a rozsvítí loučovou nebo petrolejovou lampu. Všichni členové rodiny postupně zaujmou postupně svá místa k večerní práci. Muži vážou provazy z koňských žíní, pravují popruhy, tkají rybářské sítě, zhotovují různá nářadí a vyřezávají užitné předměty z rohů a ze dřeva. Ženy předou, tkají, šijí nebo derou kachní peří. Před Vánocemi hodně pletou, aby si mohly koupit co nejvíce základních potřeb i zboží na vánoční svátky, a také proto, že kupec vyžaduje, aby dluh byl splacen do konce roku. Teprve pak pletou pro vlastní potřebu spodní prádlo, ponožky, rukavice palečnice, případně i dárky.

Při těchto večerech jeden z mužů, většinou otec nebo ten, kdo nejlépe čte, sedí u lampy a předčítá ságy. Po skončení četby se všichni rozhovoří, hodnotí jednotlivé postavy, někteří straní tomu, jiní druhému. I v nejchudobnějších domovech jsou knihy, hlavně náboženské, o právních věcech, ságy a básně. Všude je vidět opotřebovaná bible v tmavých, kožených deskách, s gotickým písmem a velikými barevnými iniciálkami. Na některých stránkách jsou rukou psané poznámky. Mimořádně je možné vidět i přepych, jako je dánský kávový porcelán nebo lepší sváteční krojové oblečení.

Pokud je kostel nablízku, je zvykem vzít hosty do něho, neboť je v něm více prostoru a lepší prostředí. Fara bývá dům se sedlovou, plechovou střechou natřenou výraznou modrou barvou, kontrastující v létě s okolní zelení a v zimě s bílou sněhovou pokrývkou. Vedle kostela je místo posledního odpočinku s náhrobky těch, kteří se na pohřeb ušetřili. V koutě jsou jednoduché hroby s kamennou deskou těch ostatních, kteří byli pohřbeni na útraty farnosti. Z některých náhrobků vítr a počasí jména již vyhladila."

V polovině 19. století se na Islandu zastavil na své vlastní plachetnici lord Dufferin, britský guvernér Kanady. Do svého deníku si zapsal: "Ztracená, plná duchů a skřítky ovládaná země. Je mým štěstím ji vidět."

Zapsal si také, že dosud nenavštívil zemi, kde by bylo tak draho a o níž je v civilizovaném světě tak málo známo. To obojí platí o Islandu do dneška. Laxnessovo "je drahé být Islanďanem" mělo platnost na začátku tisíciletí stejně jako na jeho konci.

Guvernérova manželka po návratu jejího muže do Kanady říkala, že zapáchá rybami a nemluví o ničem jiném než o Islandu.

Jak se kdo jmenuje

Není jednoduché si pamatovat Islanďana podle jména. Může to být Thoransen, Thordersen, Thoraddsen, Thorsteinson i Thorhattur. Jsou to jména křesťanská neboli daná a základní. Jednotlivci jsou v různých seznamech uváděni těmito jméno. Pro ostatní Evropany je proto nesnadné hledat v telefonních seznamech. Pro ulehčení je u prvního jména uváděno i povolání. Druhé jméno je rodové, odvozené od jména otce. Nikoliv tedy příjmení, ale patronymické jméno, které má přídavek son (syn) nebo dottir (dcera). Křestní jméno otce přechází na děti — například Janův syn nebo Janova dcera. Ženy sňatkem nemění svoje jména. Jde tedy o starý nordický systém, který přežil pouze na Islandu.

V podstatě většina ostrovanů má stejná jména jako jejich předkové před tisíci lety. Koncem minulého století byl každý čtvrtý muž Jón a každá pátá žena se jmenovala Gudrun. Stále převládají jména z dávných mýtů — jsou to jména pohanských bohů, případně ptáků a květin. Ještě v polovině 19. století bylo na Islandu zaznamenáno pouze 108 rodových jmen. Později se tento počet rychle rozšířil na skoro 300, protože začali používat jména cizího původu. V roce 1925 proto parlament přijal nový zákon o jménech, jímž ochraňoval staré zvyky před zahraničním vlivem. Zákon říká, že lze použít jen vhodná a správná islandská jména. Od pastorů se vyžaduje, aby nekřtili děti "nejmény", jak zákon cizí jména nazývá. V praxi však bylo toto ustanovení soustavně narušováno. Stávalo se, že rodiče, kterým se líbilo jméno neobvyklé nebo dokonce i cizí, jen jméno poislandštili a hledali pastora, až našli takového, který souhlasil.

Rovněž cizinci, kteří získali islandské občanství, museli přijmout obě jména islandská. Vesměs si vybírali jména tak, aby si zachovali stejná první písmena. Například náš krajan Mirek Mikulčák převzal jména Magnus Magnusson.

Nakonec byl vydán seznam jmen a o každém jiném jméně musí rozhodovat komise pro výběr jmen při univerzitě. Mnoho rodičů je s touto komisí v dlouholeté válce. I když si vyberou pro svého potomka jméno, které bylo v minulosti v zemi používáno, musí splnit požadavek četnosti, a je na nich, aby prokázali, že při sčítání lidu v roce 1845 mělo toto jméno alespoň 20 obyvatel ostrova.

Podle univerzitní komise, která na tuto oblast dohlíží, musí být křestní jména islandské. Cizí jména jsou povolena jen tehdy, když se vyskytují po několik století. Co však je islandské jméno? Pravidla požadují, aby části jmen měly nordický původ a byly skloňovatelné ve všech čtyřech pádech.

Je to značný rozdíl oproti Evropě. Třeba ve Velké Británii jsou rodiče ve výběru omezeni jen vlastní fantazií a vkusem. Proto se zde objevují jména možná i nemožná jako Bottled Beer a Windsor Castle. Na Islandu to není možné. Nordická tradice je silná.

Pravidlo, že ženy sňatkem nemění jméno, působí Islanďanům potíže zejména v zahraničí. V některých katolických zemích bývalo islandských manželům, ještě v ne příliš dávné době, odmítáno hotelové ubytování v jednom pokoji.

Islandština

I ve svém jazyku mají Islanďané mnoho zvláštností. Používají některá písmena, která neznáme. Abecední systém je jiný a zahrnuje i některé runské symboly. Mají také mnohem více zadopatrových a zubodásňových hlásek než jiné evropské jazyky. Proto nám jejich řeč zní jinak. Stavba islandštiny je složitá, má mnohé výjimky ve výslovnosti a typická je pro ni velká četnost nepravidelností.

V psané formě je stejná jako ve 12. století. Větné vazby a gramatika zůstaly neobvykle stabilní. Proto neexistuje staro- a novoislandština. V každém případě je archaickým jazykem. Islandský školák může bez potíží číst ságy psané před staletími. Zeměpisná izolace umožnila zachování jazyka i přesto, že byli sedm století pod cizí vládou.

K moderním skandinávským jazykům má islandština takový vztah jako latina k dnešním románským řečem. Rozdíl je však v tom, že islandština zůstala živým jazykem. Jako kdyby někde na malém ostrově ve Středozemním moři zůstala latina místním jazykem.

Pokrok ve všech vědách přinesl cizí slova i do islandštiny. Souběžně s tím jsou silné snahy o zachování čistoty jazyka. Toto úsilí se objevovalo v celé Evropě, ale snad jen na Islandu mělo pronikavý výsledek. Tady se novodobé výrazy nepoužívají. Ve všech oborech, v obchodu, lékařství, technice, se vytvořila nová, ryze islandská slova. Slovo tölva (komputer) vytvořili z kombinace čísla a věštce, simi (telefon) znamená vlákno, útvarp (rozhlas) je vlna ven, sjónvarp (televize) obrazová vlna atd. Mezinárodní názvy, jako např. management, mikroskop, cigareta, automobil, kamera, konzervativní se nepoužívají. A jsou jich v každé evropské řeči stovky. Během mnoha let převzali jen tři slova: benzin, motor a hotel. Nepřijali ani slovo AIDS a mají pro tuto nemoc vlastní pojmenování. Jeho výběr byl proveden průzkumem veřejného mínění. Aids je eydni, což znamená ničení. Má alespoň tu výhodu, že zní podobně.

Nářečí a různé přízvuky islandština nezná. Na území s rozlohou přes 100 000 km2 se mluví stejně. Přestože je jazykem pouze čtvrt milionu lidí, učí se na 126 univerzitách v celém světě. Toho český jazyk zdaleka nedosahuje.

Polární záře

Málo přírodních úkazů dovede člověka inspirovat tak jako polární záře. Ti, kdo ji kdysi dávno poprvé viděli, se domnívali, že nastal konec světa. Nepopsatelná krása sálajících, pohybujících se světel a světélek, hra záblesků, chvějící se shluky a pruhy různých barev se vědecky nazývá aurora borealis. Na Islandu je vidět v jarním a podzimním období kolem dnů rovnodennosti, ale nejčastěji a nejjasnější bývá v zimě. Lidé se na ulicích zastavují a s obdivem ji pozorují. Dívají se na ni se zvláštním pocitem krásy a něčeho tajemného. Je to stejné, ať ji vidí poprvé, podesáté nebo posté. V některých měsících se polární záře objevuje na noční obloze skoro každý den. Bývá v různé intenzitě; někdy jen jako pouhý ruměnec, který závojem zakrývá hvězdy, jindy osvítí celou oblohu jasným svitem.

I v jiných zemích je tento úžasný jev vidět, zejména na Aljašce a v Norsku, ale hlavní jitřenková zóna probíhá přes Island.

Jsou to proudy elektricky nabitých slunečních částic. Když se blíží k naší planetě, působí zemské magnetické pole jako překážka a částice se rozptylují. V atmosféře se pohybují rychlostí 50 000 km za sekundu, sráží se s dusíkovými a vodíkovými atomy a uvolňují jejich energii. To vytváří viditelnou záři.

Vizuální efekty nejsou jediným jevem spojeným s aurorou. Působí také poruchy v magnetických polích, čímž dochází k poruchám v telefonním spojení, a jsou známé případy, že dochází k výpadkům v dodávkách elektrické energie a celá města jsou bez proudu.

Nejmodernější zařízení k provozování polární záře jsou umístěna na Islandu a přijíždějí ji sem studovat vědci z celého světa. Nejlépe ji lze pozorovat mimo dosah městských světel, v časných večerních hodinách. to je jasnější, svítí zeleně nebo červeně, ale není zvláštností vidět i jiné barvy — různé odstíny fialové, růžové a žluté. Při mimořádně čisté obloze je možné zahlédnout i její částice. je v ní nejen mnoho obdivuhodných barev, ale i pohybů. Mění se do šířky i délky a obměňuje tvar i jasnost. Bohužel je těžké a skoro nemožné zachytit tuto krásu na film. Je to úkaz, který je nutně vidět na vlastní oči.

Polární záře vždy přiváděla lidstvo v údiv. Nevěděli, jak vzniká, a takové nadpřirozené a tajemné jevy bývají opředeny bájemi. Staří Islanďané se domnívali, že je to odraz měsíčního svitu na hladině moře plujících hejn sleďů. Ani starý pán Halley neodhalil příčiny tohoto zvláštního úkazu. Dal mu však pěkné pojmenování aurore boreale. Český cestovatel Jan Welzl popsal polární záři ve své knížce Třicet let na zlatém severu a nesmírně se divil, co příroda všechno umí. Později se mu to, v čem spatřoval zázrak, stalo tak všedním jako západ a východ slunce.

Jiří Zeman | Island, země lidí a skřítků

Vydalo nakladatelství Paseka v Praze a Litomyšli roku 1996 jako svou 162. publikaci

Autorovy vypravěčské schopnosti znají čtenáři z jeho předcházejících knih, zejména jeho pohledy na "černý" kontinent, kde prožil více než deset let. Pak pracoval do roku 1993 na Islandu jako vedoucí československého zastupitelského úřadu.

Vzpomínky, znalosti a zkušenosti, jež získal během své diplomatické mise, ho přivedly k myšlence napsat knihu, která rozšíří naše vědomosti o této stále ještě málo známé oblasti Evropy. Islandské dějiny ho zaujaly ne v číslech, ale jako události ze života lidí a jejich každodenního soužití s drsnou přírodou. Do hloubky se seznámil s islandskou zemí a spřátelil se s místními obyvateli. S Range Roverem a se stanem procestoval celý ostrov, přespával v luxusních hotelech i na selských usedlostech. Celé období strávené na Islandu pro něj zůstane navždy velkým a překrásným dobrodružstvím, které život dopřeje jen málokomu z nás.

přidejte svůj komentář (0)

Þórbergur Þórðarson | Thórbergur Thórdarson | Kameny mluví

|09:18| Davám k dispozici výbornou kapitolu z mé nejoblíbenější khihy Steinarnir tala | Kameny mluví. Autorem je islandský spisovatel Þórbergur Þórðarson | Thórbergur Thórðarson | Thorbergur Thordarson.

| Steinarnir tala | kapitola 7 |

Oháňka stála na rovné planince úplně až v severozápadním koutu záhumenní. Moře se odtud zdálo širší než od Širokého dvora a Ohrady, protože Oháňka ležela trochu výše. Usedlost byla postavena z drnů jako všechna obydlí ve Skaftafellu v oněch dobách. Stavení stála těsně jedno vedle druhého a štíty byly obráceny k jihu a zadní stěny k hoře. Bylo na ně milo pohledět zezdola z louky, jak se tam stále k sobě tisknou, jako by se vzájemně zahřívala. Bylo na nich vidět, že se jim pospolu dobře žije, a když se začalo šeřit, vypadalo to, jako by jedno druhé uspávalo.

Z řady stavení byla kuchyně nejvýchodněji. Měla vysoké průčelí, narovnané z drnu a kamene, a nad ním menší bedněnou fasádou trojúhelníkového tvaru. Uprostřed ní byl velký čtyřhranný otvor, jakési okno bez rámu a skleněných tabulek. Vycházel tudy kouř.

Průčelí kuchyně bylo o něco vysunutější než prkenná fasáda, takže se po něm dalo přecházet, a to se také dělávalo, když bylo třeba pomoci kouři ven, což se přiházelo často. Sloužila k tomu plechová deska, zvaná závětří, která se přiložila těsně k okraji otvoru z té strany, odkud přicházel vítr, srážející kouř zpátky do kuchyně. Když foukal vítr od moře, nebylo žádné pomoci. Dul přímo do otvoru a kouř se pak z kuchyně dostával velice těžko. Vytrvale sice čekal na příležitost, aby mohl otvorem vyrazit, protože se chtěl dostat ven za každou cenu, jenže vítr se vždycky zuřivě postavil proti ně němu a zahnal ho zpátky. Přesto se kouři tu a tam podařilo propašovat kolem větru pár malých obláčků, ale to vítr tím víc rozzuřilo. Mrštil pak obláčky na stěnu a proháněl je sem tam po střeše, až je úplně rozvál.

Byla to velká zábava pozorovat boj mezi větrem a kouřem. Zdálo se, že větru kromobyčejně záleží na tom, aby se kouř z kuchyně nedostal. Jenže kouř byl prohnaný a dovedl na vítr vyzrát. A ten se potom mstil a roztrhal kouř, který unikl ven,
takže z něho nic nezbylo. Také když bylo bezvětří dostával se kouř nesnadno ven, protože byl těžký a zlenivělý. Vypadalo to, jako by v kuchyni usnul.

Někdy lidé říkali: "Už se zase točí." Vítr foukal třeba, z východu a najednou se přihnal z jihozápadu a kouř se nemohl dostat ven. Muselo se tady vylézt na střechu a otočit závětřím. Stávalo se , že starší poslali mne. Hned při jedné z prvních těchto cest, když jsem si poprvé uvědomil, že jsem vlastně náramně zdatný člověk. Hleďme! Co jsem to jen nedokázal, i když jsem byl malý a tenoučký.

Zvlášť zajímavé bylo vylézt na štít kuchyně za pěkného počasí. Odtamtud se život zdál být trochu jinačí než dole na zápraží. Louka byla širší a Mělčina také. Široký dvůr a Ohrada, ovčince a stáje na louce byly níž. Bylo vidět dál na moře a na západ na Široké písky. Hrollaugurovy ostrovy byly trochu dál od země. A lidé a psi na planince byli menší a člověk sám větší. Takový je už život. Když je člověk vysoko, zdají se mu ostatní lidé malí.

Na východní straně kuchyňské střechy, v její dolní polovině, táhl se o celé délce úzký proužek trávy. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč ho nechali růst zrovna tam, ačkoliv jsem na to často myslel. Nikdy jsem se však nikoho nezeptal. Bylo to pěkné povyražení sedět na tomhle trávníčku za jasného počasí a shlížet dolů k Ohradě, zvlášť když Gudleifě vycházel z kuchyně kouř z chleba, pečeného na ohništi, a dál na východ až k Pobřežním horám, které byly nevýchodněji ze vašeho, co člověk mohl z Oháňky vidět. Zdálo se, že spadají obloukem až do samého moře. Nejvíce vepředu byl Roháč a trochu severněji Průsmyk všech mužů. Neměl jsem tyhle dva kopce rád, protože na nich začínala mlha, když se hnaly ty nejproklatější severní vichřice. Nebe bylo jasné bez mráčku, hedvábné ticho, zář slunce, Mělčina jako nové zrcadlo a všechno na Jižním pobřeží tak hezké.

Tu někdo zvolal: "Na Roháči se dělá mlha." Když bylo na louce právě seno, poznamenal otec: "Aby ji čert, teď se přižene Průsmykem." Byla to tmavě šedivá studená mlha, nepodobná žádné jiné mlze, a někdy se jí říkalo mlha z Východních fjordů nebo zatracená mlha z východu. Neměl jsem proto Východní fjordy rád. Ve chvilce všecičko zmizelo za temnými chuchvalci, slunce, jasná obloha, hora a moře, a začal východo-severovýchodní vítr, někdy provázený protivnou prškou, Mělčina přestala být hezká a všechno, co člověk viděl, bylo škaredé. Nečas se přihnal tak náhle a změnil celý vzhled světa tak dokonale, že se zdálo, jako by se Bohu najednou vymkla z rukou všechna vláda nad světem. Neměl nikdy stvořit Průsmyk všech mužů a Roháč měl trochu prodloužit kupředu, což by pravděpodobně býval udělal, kdyby lépe rozuměl počasí. Často jsem uvažoval o tom, že by se ten zatrachtilý Průsmyk měl přehradit. Mlha by se pak nedostala přes horu. A potom by se měla postavit obrovitá zeď od Roháče směrem k moři. Mlha by postupovala přes moře a vyhnula by se Jižnímu pobřeží. Slyšel jsem, že podobně zařízené to je na Vepřové hoře pod Pustým ledovcem. Tam postupovaly východní větry mimo obydlený kraj, foukaly daleko od něho a kolem usedlostí bylo bezvětří a sluníčko.

Dosti vysoko od země v zadní stěně kuchyně byl velký čtyřhranný otvor. Říkalo se mu větrné oko nebo troudovec. Skládalo se tudy kuchyně topivo, když se na jaře posbíralo z luk, už dostatečně pohnojených. Byl to ovčí trus, kravský a koňský trus, vysušený jako dřevo. Trus se snášel v nůších na zádech z celého záhumenní a pak se s ním šplhalo po prknu, které bylo postaveno šikmo od země k troudovci, a otvorem se sypal z nůší do kuchyně. Když hromada na kuchyňské podlaze sahala až k větrnému oku, musel člověk sundat nůši u dveří a táhnout ji uvnitř po podlaze k hromadě trusu a tam vyprázdnit, protože věrné oko nebylo dost velké, aby jím prošel člověk s nůší na zádech. Celé to balancování s nůší po prkně mi připadalo hrozně úmorné a někdy jsem byl už úplně vyčerpaný a třásl jsem se od tíží nůše, hlavně těch z nejvzdálenějšího konce louky. Často se přihodilo, že jsem i s nůší spadl z prkna. To jsem ji pak musel zas nějak dostat na záda a dokončit cestu. Když jsme nanosili všechen trus dovnitř, ucpalo se větrné oko drnem, a tak to zůstalo až do příštího jara. Nenáviděl jsem trus a dny nošení trusu byly pro mne nejbídnějšími dny roku. Pomyšlení mna ně mě mučilo celé jaro.

Dveře do kuchyně byly na jižní straně, ne přímo v prostředku průčelí, pod otvorem pro kouř, nýbrž trochu západněji. Za dveřmi byla nejdřív krátká chodbička a za ní začínala teprve kuchyně. Ta byla dosti prostorná a vysoká.

První, co člověk spatřil, když vešel z chodbičky do kuchyně, byl naskládaný troud. Aby se hromada nesesypala, zbudovala se před ní po celé šířce kuchyně hradba z ovčího trusu. Tato stavba mi připadala jako nejkrásnější architektura a pohled na uschlé ovčí bobky, naskládané nad sebe a vedle sebe do pravidelných obrazců, na mne umělecky působil. A když pak ještě plápolal na ohništi oheň a oživoval hradbu svitem nejrůznějších odstínů, byla to úplná báseň v živoucích barvách. Radost pohledět. Jako by se mi v duši rozhořela sama krása. Jen jsem stál a koukal.

Tento kus kuchyňského inventáře nebyl však pouze uměleckým dílem. Byl také zástěnou jakéhosi hrůzostrašného rejdiště. Za ním, v tajemných hlubinách hromady troudu, sídlil skřítek trusník. Byl jsem naprosto přesvědčen, že tam je, a také jsem přesně věděl jak vypadá. Byl to starý mužík v šedivých šatech, měl bledou tvář a šedé vousy a byl spíše menší vychrtlý, ale jinak silák nadmíru mrštný a dovedl se pohybovat rychle jako střela. Už se nepamatuji, co měl na hlavě. Byl zlý. Seděl a číhal na děti, aby je mohl lapit a zatáhnout k sobě do hromady troudu. Nebyl moc nebezpečný, dokud se nespálila větší část trusu. Potom však už nedopadalo světlo z otvoru pro kouř ani svit ohně na hromadu, a ta se ponořila do strašidelných stínů. Trusník se v nich mohl dobře schovat, nepozorovaně vyskočit a lapit člověka, když byl sám v kuchyni. Občas se hromada troudu také sesula, hlavně když byla spálena přední stěna, která hromadu podpírala. Nebylo to ale jen tak přirozené sesouvání. "Trusník se začal hýbat. " Teď se vymrští z hromady a chytí mě. Byl-li jsem v kuchyni sám, dal jsem se na bleskurychlý ústup a začal jsem zpívat zplna hrdla, abych v sobě přemohl hrůzu.

Trusník však nebyl zdaleka tak hrozný jako strašidla. Neměl tak velkou moc. Dalo se mu spíš uniknout a také se zdržoval jen v hromadě troudu a na člověka se nevrhal jinde než jinde než v kuchyni. Kdežto strašidla mohla člověka překvapit kdekoliv, jakmile se začalo šeřit. Trusník byl z jiného rodu. Byl spíš podobný vánočnímu skřítkovi. Ale vánoční skřítek to zase nebyl, ani pohádková bytost. Byl prostě úplně zvláštní samostatnou odrůdou, odrůdou trusníkovitou.

V první polovici zimy se z kuchyně spálil všechen trus. Vznikl tam pak prázdný prostor a trusníka přirozeně nebylo vidět. Na zemi zbyl jen udupaný zpráchnivělý troud a postranní zdi a průčelní stěnu tvořily bezelstné kameny, ležící a dřímající jeden vedle druhého; nad nimi byl krov: začouzené trámy a začouzené podpěry a začouzená prkna.

Co se stalo s trusníkem? Nebyl snad už? Ale kdepak! Všechno, co jednou bylo, trvá dál. Trusník se jen vytratil z kuchyně někam do světa, přesně v tu chvíli, co oheň olízl poslední kousek trusu. Nepřál si, aby ho někdo uviděl. Zlí duchové nemají rádi, když je někdo vidí, drží se v skrytu podobně jako zlé myšlenky, a znenadání přepadají lidi zlými činy. Trusník se vrátil zase příští jaro s novým trusem. Na Oháňce působil stále jeden a týž trusník a bylo to s ním úplně jako s lidmi ve starobylých ságách: byl pořád stejně starý. Trusníci žili samozřejmě i na ostatních statcích. V žádné islandské kuchyni si člověk nebyl před trusníkem jist.

Vpředu v kuchyni u průčelní stěny bylo ohniště, napravo, když se vešlo dovnitř z chodbičky, a nad ním zel otvor pro kouř. Ohniště bylo narovnáno z kamene a zabralo celou šířku kuchyně. Do výšky sahalo dospělému člověku asi do poloviny stehen. Uprostřed napříč ohništěm stály vedle sebe dva podlouhlé kameny, na kterých byl umístěn hrnec, když se vařilo. Pod ním mezi kameny byl volný prostor, kde hořel troud. Odtud vedl dolů malý otvor do plotny, která byla podélná a čtverhranná, dlouhá jako šířka ohniště a otevřená směrem k hromadě trusu. Dospělým lidem sahala asi ke kolenům.

Zaslechl jsem, jak někdo říkal, že do plotny a vzhůru otvorem proudí vzduch, který rozdmýchává oheň. To byla myslím moje první lekce fyziky. Popel se shraboval otvorem do plotny, a když už hov ní bylo mnoho, vymetl se do nevzhledného truhlíku a vynesl se ven. V zimě se vyhazoval na zahrádku a zaléval se obsahem nočníků, což bylo považováno za výtečné hnojivo. Vyrůstaly z něho červené a sladké brambory, které sice neměly žádné jméno, zato však měly mnohem lepší chuť než leckteré dnešní druhy s honosnými názvy, vypěstované z cizokrajných umělých mrv. Když se na jaře zahrada zryla, nosil se popel na hnojiště za záchodek.

Napravo na ohništi byl menší poboční prostor, kde se vždy pékával chléb. Těsto se dalo do hrnce a přelepil se listem ze starého kalendáře. Pak se hrnec převrátil na ohniště a celý se zasypal žhavým popelem. Ten se obložil trusem, posypal vychladlým popelem a vše se pokrylo suchým drnem. Pod touto výstrojí se chléb nechal pařit, až byl úplně upečený. Z hrnce se pak vyklopil nejlepší režný chléb, jaký jsem v život okusil.

Na větším ohništi se pekly placky. Oheň přitom nikdy nesměl hořet plamenem a musel to být jen žhavý popel bez troudu. Jakmile začal tmavnout, rozdmýchal se máváním lopatky nebo nějaké destičky. Někdy se do ohně také foukalo.

Placky z ohniště byly vynikající pokrm. Měly dobrou nasládlou přírodní příchuť, která se nedá k ničemu přirovnat. Později se placky začaly péct na železném plechu, položeném nad ohněm. Bylo to sice vznešenější, ale placky ztratily přírodní chuť, kterou jim dodal živý oheň, a od těch dob si našla na Jižní pobřeží cestu rakovina.

Večer, když už se přestalo vařit, se oheň zakryl trusem a drny, posypal studeným popelem a navrch se položila deska z plochého kamene. Na ni a na postranní kameny se prostřely mokré punčochy, aby přes noc uschly, protože kameny zůstaly až do rána vlahé.

Večer se také vylezlo na lomenici a závětřím se přikryl otvor pro kouř. Otvor nesměl být nikdy přes noc otevřený, leda v létě, když bylo pěkné počasí. Kdyby přišel vítr, což se stávalo, dřív než se člověk vzpamatoval, mohl by se dostat otvorem do kuchyně a strhnout střechu. Ničeho se lidé na Jižním pobřeží nebáli tolik jako ukrutných vichrů, které rvaly střechy z příbytků.

Jedním z prvních ranních úkonů bylo otevřít otvor. Jakmile žena, která ráno vařila kávu, vstala, hned vyšla na zápraží, v rychlosti se zastavila před dveřmi a pokřižovala se. Když bylo vidět slunce, pokřižovala se směrem proti němu, když vidět nebylo, pokřižovala se proti tomu místu na obloze, kde myslela, že by slunce mělo být. Nemuselo to být úplně přesně.

Když se zhostila křižování, zašla za roh kuchyně, obrátila se na západ a vystoupila po uzoučké cestičce, kterou lidé za ta desítiletí na střeše vyšlapali, k lomenici. Odstavila příklop od otvoru a postavila jej na stranu, a samozřejmě že musela zjistit, odkud fouká vítr, aby jej postavila na správnou stranu. Za vichřice se příklop od otvoru neodstavoval a kouři nezbývalo nic jiného, než dostat se z kuchyně dveřmi. Stalo-li se, že oheň v noci uhasl, musela kuchařka znovu podpálit.

Když byla vichřice nebo náledí, byly výlety w na lomenici dost nebezpečné. Na Oháňce však přesto nikdy nedošlo k nehodám. Nehody navštěvují jen bezbožníky.

Nejraději jsem chodil do kuchyně, když si kouř pěkně odcházel otvorem. A nejlepší byly kuchyňské návštěvy v zimě. To nahoře pod lomenicí visela uzená beranina a klobásy. Na Oháňce nebylo nikdy beraniny nazbyt, ale zato byla znamenitá, zvlášť když k ní člověk vzhlížel z kuchyňské podlahy.

V kuchyni byl jediný kus nábytku. Bylo to sedátko, jinak obratel z velryby. Sloužilo k sezení u ohně a bylo už staré a mělo kuchyňskou patinu.

Oheň byl velkým přítelem všech lidí na Oháňce, pravý opak vánic a bouří. Byl jednou z těch věcí na světě, které prokazovaly dobro. Vařil jídlo a ohříval kávu, pekl koláče a chléb a vždycky přijal člověka vřele, přišel-li k němu ze zimy a deště. A když jsem hledíval na hru jeho paprsků v naskládaném trusu, vedlo se mi v mysli podobně, jako se vede milovníku hudby, když slyší velkého umělce hrát fantazii nebo fugu od Mozarta. Záhy jsem se naučil nacházet velikost v tom nejmenším. To se mi v životě náramně hodilo i později, když zase nebyly peníze na umělecké povyražení v divadle nebo na koncertě.

Ještě větším požitkem bylo sedět na velrybím obratli a hledět do ohně. Byl usměvavý a veselý, šťastný a povídavý. Na Jižním pobřeží nebylo nic, co by mu bylo podobné. Byl vlastně celým tovaryšstvem malých plamínků, a každý plamínek měl svůj tvar, pohyb, svou barvu a svou osobní náladu. Jaká to byla slast je pozorovat! Poskakovaly a kroutily se, ukláněly se a protahovaly na všechny strany. Někdy se vytáhly tak vysoko, že se uhodily o dno hrnce a klesly dolů, jako by se zabily. Jestlipak zahyne tenhle? Bylo to napínavé. Někdy zanikly, jindy vzplanuly znovu a vrhly se s novou silou na kousky trusu, které se škvířily chabě a bezmocně v té nemilosrdné hře plamenů. Občas spolkl velký plamen malý plamínek, který se mu pletl do cesty, a byl pak ještě větší a dravější než předtím. Ale stávalo se i, že malý a ubohoučký plamínek se náhle nafoukl a pohltil velký plamen a stal se z něho rázem obr. Bylo to tak trochu jako v životě lidí. A ohnivé bytosti se předváděly v nejrůznějších barvách: v zelené, modré, žluté, červené, zlaté. Někdy změnily barvu a modrý plamen třeba zezelenal a žlutý zčervenal. Pořád se snažily předčit jeden druhého okázalostí, jako to bývá mezi lidmi. Bylo vzrušující dívat se na tu proměnlivost. Někdy se pustily do dovádění a hopsání. Jindy z nich bylo slyšet hluboké steny, jednou rozechvělé vzdychání, podruhé spalující šum, potřetí tichý šepot. Uhlíky praskaly. To asi naříkaly. Oheň jim jistě působil velikou bolest. Jen si klidně brečte! Trus jsem nikdy nelitoval.

Ještě hlasitěji však naříkaly suché větvičky, kterými se začalo topit, když se spálil všechen trus. Měly asi větší duši než kousky trusu, a proto je oheň víc bolel. Nelitoval jsem však ani je. Podzimní sbírání chrastí patřilo k truchlohrám dětství. Bývala už zima a často pršelo. Člověk notně promrzl, než dojel na koni až do Kamenného údolí a pak se musel prodírat ostrým houštím, být celou dobu sehnutý a sbírat chrastí, při čemž větvičky trhaly na člověku šaty a škrábaly ho do rukou a do obličeje a často ho píchly i do oka. Měly určitě zlou duši. Neměl jsem tahle křoviska rád a vůně lesa mi v dětství připadala jako nejodpudivější zápach.

Když bylo bezvětří nebo když vítr foukal od moře, bylo ovzduší v kuchyni tak husté štiplavým kouřem, že v něm bylo sotva vidět zástěnu z trusu, a žena u ohně musela vařit se zavřenýma očima. To jsem se pak nikterak nemohl povyrážet pohledem
na hry plamenů.

Když se ale moudrý kouř snášel poslušně na louku, to člověk věděl, že tenhle kouř je přítelem všech, protože působí chlácholivě a blahodárně na duši a prorokuje jasné a pěkné počasí na příští den. Jestliže si to naopak mířil domýšlivě rovnou k nebi, to si člověk mohl být příštího dne jist vichrem a deštěm. Jako by kouř varoval: "Jen se moc netěš, holenku, že se budeš opalovat."

Ohradní štít a Skalnatý vodopád také předpovídaly počasí. Když se z Ohradního štítu sesouvaly balvany, přišel vždy na sklonku dne nebo nazítří déšť. Pokud nejstarší lidé pamatovali, nikdy se nestalo, že by se toto znamení neosvědčilo. Neblahé následky takového dovádění této hory se tolikrát potvrdily, že lidé byli vždycky jako posedlí, když z ní padalo kamení a na louce bylo právě seno. Sesouvaly-li se kameny ze Skalnatého vodopádu, byla naopak vyhlídka na sucho. Tato předpověď počasí nebyla považována ani zdaleka za tak zaručenou jako sesuvy z Ohradního štítu. Racci také věštili počasí. Jestliže křičeli iá iá iá, pak se říkalo, že krákají na vlhko, a čekal se déšť.

Na Širokém dvoře byla kráva, která rovněž předpovídala počasí. Jestliže bučela, když ji pouštěli ráno z chléva, určitě přišel déšť během dne nebo následující noci. Jestliže mlčela, bylo nasnadě pěkné počasí. Na Oháňce lidé vždy pozorně poslouchali, když kráva ráno putovala od Širokého dvora na pastvu.



Z islandského originálu Steinarnir tala, vydaného nakladatelstvím Helgafell, Reykjavík 1956, přeložila a doslov napsala Helena Kadečková. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 1969. publikaci v redakci krásné literatury, Praha 1965.

Thórbergur Thórdarson pochází z odlehlého kraje na jihovýchodním pobřeží Islandu. Narodil se roku 1889.
Jako sedmnáctiletý opustil rodný venkov a odešel na moře, ale po třech letech se vzal svého ideálu stát se kapitánem a zůstal již v Reykjavíku. Studoval na tamější univerzitě islandský jazyk a literaturu a současně se zabýval sbíráním lidových pověstí. Několik let pak byl učitelem a novinářem. Od roku 1925 žije jako svobodný spisovatel. "Dopis Lauře", jeho stěžejní dílo, považované v kontextu islandské literatury za nepozoruhodnější knihu 20. století, vyšlo roku 1924. Je to sbírka esejů, skečů a autobiografických črt postihujících různá témata, od politických po úzce soukromá a osobní. Čtenářsky nepřitažlivější však zůstávají životopisné romány, které Thórdarson psal s nevšedním porozuměním pro islandský venkov a jeho lid. Jsou to zejména "Islandská šlechta" (1938), "Mudrc" (1957), "Píseň o květině" (1955) a knihy vzpomínek "Kameny mluví" (1956), "Země a lidé" (1957) a "Opera za soumraku" (1958).

přidejte svůj komentář (0)