|09:18| Davám k dispozici výbornou kapitolu z mé nejoblíbenější khihy Steinarnir tala | Kameny mluví. Autorem je islandský spisovatel Þórbergur Þórðarson | Thórbergur Thórðarson | Thorbergur Thordarson.
| Steinarnir tala | kapitola 7 |
Oháňka stála na rovné planince úplně až v severozápadním koutu záhumenní. Moře se odtud zdálo širší než od Širokého dvora a Ohrady, protože Oháňka ležela trochu výše. Usedlost byla postavena z drnů jako všechna obydlí ve Skaftafellu v oněch dobách. Stavení stála těsně jedno vedle druhého a štíty byly obráceny k jihu a zadní stěny k hoře. Bylo na ně milo pohledět zezdola z louky, jak se tam stále k sobě tisknou, jako by se vzájemně zahřívala. Bylo na nich vidět, že se jim pospolu dobře žije, a když se začalo šeřit, vypadalo to, jako by jedno druhé uspávalo.
Z řady stavení byla kuchyně nejvýchodněji. Měla vysoké průčelí, narovnané z drnu a kamene, a nad ním menší bedněnou fasádou trojúhelníkového tvaru. Uprostřed ní byl velký čtyřhranný otvor, jakési okno bez rámu a skleněných tabulek. Vycházel tudy kouř.
Průčelí kuchyně bylo o něco vysunutější než prkenná fasáda, takže se po něm dalo přecházet, a to se také dělávalo, když bylo třeba pomoci kouři ven, což se přiházelo často. Sloužila k tomu plechová deska, zvaná závětří, která se přiložila těsně k okraji otvoru z té strany, odkud přicházel vítr, srážející kouř zpátky do kuchyně. Když foukal vítr od moře, nebylo žádné pomoci. Dul přímo do otvoru a kouř se pak z kuchyně dostával velice těžko. Vytrvale sice čekal na příležitost, aby mohl otvorem vyrazit, protože se chtěl dostat ven za každou cenu, jenže vítr se vždycky zuřivě postavil proti ně němu a zahnal ho zpátky. Přesto se kouři tu a tam podařilo propašovat kolem větru pár malých obláčků, ale to vítr tím víc rozzuřilo. Mrštil pak obláčky na stěnu a proháněl je sem tam po střeše, až je úplně rozvál.
Byla to velká zábava pozorovat boj mezi větrem a kouřem. Zdálo se, že větru kromobyčejně záleží na tom, aby se kouř z kuchyně nedostal. Jenže kouř byl prohnaný a dovedl na vítr vyzrát. A ten se potom mstil a roztrhal kouř, který unikl ven,
takže z něho nic nezbylo. Také když bylo bezvětří dostával se kouř nesnadno ven, protože byl těžký a zlenivělý. Vypadalo to, jako by v kuchyni usnul.
Někdy lidé říkali: "Už se zase točí." Vítr foukal třeba, z východu a najednou se přihnal z jihozápadu a kouř se nemohl dostat ven. Muselo se tady vylézt na střechu a otočit závětřím. Stávalo se , že starší poslali mne. Hned při jedné z prvních těchto cest, když jsem si poprvé uvědomil, že jsem vlastně náramně zdatný člověk. Hleďme! Co jsem to jen nedokázal, i když jsem byl malý a tenoučký.
Zvlášť zajímavé bylo vylézt na štít kuchyně za pěkného počasí. Odtamtud se život zdál být trochu jinačí než dole na zápraží. Louka byla širší a Mělčina také. Široký dvůr a Ohrada, ovčince a stáje na louce byly níž. Bylo vidět dál na moře a na západ na Široké písky. Hrollaugurovy ostrovy byly trochu dál od země. A lidé a psi na planince byli menší a člověk sám větší. Takový je už život. Když je člověk vysoko, zdají se mu ostatní lidé malí.
Na východní straně kuchyňské střechy, v její dolní polovině, táhl se o celé délce úzký proužek trávy. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč ho nechali růst zrovna tam, ačkoliv jsem na to často myslel. Nikdy jsem se však nikoho nezeptal. Bylo to pěkné povyražení sedět na tomhle trávníčku za jasného počasí a shlížet dolů k Ohradě, zvlášť když Gudleifě vycházel z kuchyně kouř z chleba, pečeného na ohništi, a dál na východ až k Pobřežním horám, které byly nevýchodněji ze vašeho, co člověk mohl z Oháňky vidět. Zdálo se, že spadají obloukem až do samého moře. Nejvíce vepředu byl Roháč a trochu severněji Průsmyk všech mužů. Neměl jsem tyhle dva kopce rád, protože na nich začínala mlha, když se hnaly ty nejproklatější severní vichřice. Nebe bylo jasné bez mráčku, hedvábné ticho, zář slunce, Mělčina jako nové zrcadlo a všechno na Jižním pobřeží tak hezké.
Tu někdo zvolal: "Na Roháči se dělá mlha." Když bylo na louce právě seno, poznamenal otec: "Aby ji čert, teď se přižene Průsmykem." Byla to tmavě šedivá studená mlha, nepodobná žádné jiné mlze, a někdy se jí říkalo mlha z Východních fjordů nebo zatracená mlha z východu. Neměl jsem proto Východní fjordy rád. Ve chvilce všecičko zmizelo za temnými chuchvalci, slunce, jasná obloha, hora a moře, a začal východo-severovýchodní vítr, někdy provázený protivnou prškou, Mělčina přestala být hezká a všechno, co člověk viděl, bylo škaredé. Nečas se přihnal tak náhle a změnil celý vzhled světa tak dokonale, že se zdálo, jako by se Bohu najednou vymkla z rukou všechna vláda nad světem. Neměl nikdy stvořit Průsmyk všech mužů a Roháč měl trochu prodloužit kupředu, což by pravděpodobně býval udělal, kdyby lépe rozuměl počasí. Často jsem uvažoval o tom, že by se ten zatrachtilý Průsmyk měl přehradit. Mlha by se pak nedostala přes horu. A potom by se měla postavit obrovitá zeď od Roháče směrem k moři. Mlha by postupovala přes moře a vyhnula by se Jižnímu pobřeží. Slyšel jsem, že podobně zařízené to je na Vepřové hoře pod Pustým ledovcem. Tam postupovaly východní větry mimo obydlený kraj, foukaly daleko od něho a kolem usedlostí bylo bezvětří a sluníčko.
Dosti vysoko od země v zadní stěně kuchyně byl velký čtyřhranný otvor. Říkalo se mu větrné oko nebo troudovec. Skládalo se tudy kuchyně topivo, když se na jaře posbíralo z luk, už dostatečně pohnojených. Byl to ovčí trus, kravský a koňský trus, vysušený jako dřevo. Trus se snášel v nůších na zádech z celého záhumenní a pak se s ním šplhalo po prknu, které bylo postaveno šikmo od země k troudovci, a otvorem se sypal z nůší do kuchyně. Když hromada na kuchyňské podlaze sahala až k větrnému oku, musel člověk sundat nůši u dveří a táhnout ji uvnitř po podlaze k hromadě trusu a tam vyprázdnit, protože věrné oko nebylo dost velké, aby jím prošel člověk s nůší na zádech. Celé to balancování s nůší po prkně mi připadalo hrozně úmorné a někdy jsem byl už úplně vyčerpaný a třásl jsem se od tíží nůše, hlavně těch z nejvzdálenějšího konce louky. Často se přihodilo, že jsem i s nůší spadl z prkna. To jsem ji pak musel zas nějak dostat na záda a dokončit cestu. Když jsme nanosili všechen trus dovnitř, ucpalo se větrné oko drnem, a tak to zůstalo až do příštího jara. Nenáviděl jsem trus a dny nošení trusu byly pro mne nejbídnějšími dny roku. Pomyšlení mna ně mě mučilo celé jaro.
Dveře do kuchyně byly na jižní straně, ne přímo v prostředku průčelí, pod otvorem pro kouř, nýbrž trochu západněji. Za dveřmi byla nejdřív krátká chodbička a za ní začínala teprve kuchyně. Ta byla dosti prostorná a vysoká.
První, co člověk spatřil, když vešel z chodbičky do kuchyně, byl naskládaný troud. Aby se hromada nesesypala, zbudovala se před ní po celé šířce kuchyně hradba z ovčího trusu. Tato stavba mi připadala jako nejkrásnější architektura a pohled na uschlé ovčí bobky, naskládané nad sebe a vedle sebe do pravidelných obrazců, na mne umělecky působil. A když pak ještě plápolal na ohništi oheň a oživoval hradbu svitem nejrůznějších odstínů, byla to úplná báseň v živoucích barvách. Radost pohledět. Jako by se mi v duši rozhořela sama krása. Jen jsem stál a koukal.
Tento kus kuchyňského inventáře nebyl však pouze uměleckým dílem. Byl také zástěnou jakéhosi hrůzostrašného rejdiště. Za ním, v tajemných hlubinách hromady troudu, sídlil skřítek trusník. Byl jsem naprosto přesvědčen, že tam je, a také jsem přesně věděl jak vypadá. Byl to starý mužík v šedivých šatech, měl bledou tvář a šedé vousy a byl spíše menší vychrtlý, ale jinak silák nadmíru mrštný a dovedl se pohybovat rychle jako střela. Už se nepamatuji, co měl na hlavě. Byl zlý. Seděl a číhal na děti, aby je mohl lapit a zatáhnout k sobě do hromady troudu. Nebyl moc nebezpečný, dokud se nespálila větší část trusu. Potom však už nedopadalo světlo z otvoru pro kouř ani svit ohně na hromadu, a ta se ponořila do strašidelných stínů. Trusník se v nich mohl dobře schovat, nepozorovaně vyskočit a lapit člověka, když byl sám v kuchyni. Občas se hromada troudu také sesula, hlavně když byla spálena přední stěna, která hromadu podpírala. Nebylo to ale jen tak přirozené sesouvání. "Trusník se začal hýbat. " Teď se vymrští z hromady a chytí mě. Byl-li jsem v kuchyni sám, dal jsem se na bleskurychlý ústup a začal jsem zpívat zplna hrdla, abych v sobě přemohl hrůzu.
Trusník však nebyl zdaleka tak hrozný jako strašidla. Neměl tak velkou moc. Dalo se mu spíš uniknout a také se zdržoval jen v hromadě troudu a na člověka se nevrhal jinde než jinde než v kuchyni. Kdežto strašidla mohla člověka překvapit kdekoliv, jakmile se začalo šeřit. Trusník byl z jiného rodu. Byl spíš podobný vánočnímu skřítkovi. Ale vánoční skřítek to zase nebyl, ani pohádková bytost. Byl prostě úplně zvláštní samostatnou odrůdou, odrůdou trusníkovitou.
V první polovici zimy se z kuchyně spálil všechen trus. Vznikl tam pak prázdný prostor a trusníka přirozeně nebylo vidět. Na zemi zbyl jen udupaný zpráchnivělý troud a postranní zdi a průčelní stěnu tvořily bezelstné kameny, ležící a dřímající jeden vedle druhého; nad nimi byl krov: začouzené trámy a začouzené podpěry a začouzená prkna.
Co se stalo s trusníkem? Nebyl snad už? Ale kdepak! Všechno, co jednou bylo, trvá dál. Trusník se jen vytratil z kuchyně někam do světa, přesně v tu chvíli, co oheň olízl poslední kousek trusu. Nepřál si, aby ho někdo uviděl. Zlí duchové nemají rádi, když je někdo vidí, drží se v skrytu podobně jako zlé myšlenky, a znenadání přepadají lidi zlými činy. Trusník se vrátil zase příští jaro s novým trusem. Na Oháňce působil stále jeden a týž trusník a bylo to s ním úplně jako s lidmi ve starobylých ságách: byl pořád stejně starý. Trusníci žili samozřejmě i na ostatních statcích. V žádné islandské kuchyni si člověk nebyl před trusníkem jist.
Vpředu v kuchyni u průčelní stěny bylo ohniště, napravo, když se vešlo dovnitř z chodbičky, a nad ním zel otvor pro kouř. Ohniště bylo narovnáno z kamene a zabralo celou šířku kuchyně. Do výšky sahalo dospělému člověku asi do poloviny stehen. Uprostřed napříč ohništěm stály vedle sebe dva podlouhlé kameny, na kterých byl umístěn hrnec, když se vařilo. Pod ním mezi kameny byl volný prostor, kde hořel troud. Odtud vedl dolů malý otvor do plotny, která byla podélná a čtverhranná, dlouhá jako šířka ohniště a otevřená směrem k hromadě trusu. Dospělým lidem sahala asi ke kolenům.
Zaslechl jsem, jak někdo říkal, že do plotny a vzhůru otvorem proudí vzduch, který rozdmýchává oheň. To byla myslím moje první lekce fyziky. Popel se shraboval otvorem do plotny, a když už hov ní bylo mnoho, vymetl se do nevzhledného truhlíku a vynesl se ven. V zimě se vyhazoval na zahrádku a zaléval se obsahem nočníků, což bylo považováno za výtečné hnojivo. Vyrůstaly z něho červené a sladké brambory, které sice neměly žádné jméno, zato však měly mnohem lepší chuť než leckteré dnešní druhy s honosnými názvy, vypěstované z cizokrajných umělých mrv. Když se na jaře zahrada zryla, nosil se popel na hnojiště za záchodek.
Napravo na ohništi byl menší poboční prostor, kde se vždy pékával chléb. Těsto se dalo do hrnce a přelepil se listem ze starého kalendáře. Pak se hrnec převrátil na ohniště a celý se zasypal žhavým popelem. Ten se obložil trusem, posypal vychladlým popelem a vše se pokrylo suchým drnem. Pod touto výstrojí se chléb nechal pařit, až byl úplně upečený. Z hrnce se pak vyklopil nejlepší režný chléb, jaký jsem v život okusil.
Na větším ohništi se pekly placky. Oheň přitom nikdy nesměl hořet plamenem a musel to být jen žhavý popel bez troudu. Jakmile začal tmavnout, rozdmýchal se máváním lopatky nebo nějaké destičky. Někdy se do ohně také foukalo.
Placky z ohniště byly vynikající pokrm. Měly dobrou nasládlou přírodní příchuť, která se nedá k ničemu přirovnat. Později se placky začaly péct na železném plechu, položeném nad ohněm. Bylo to sice vznešenější, ale placky ztratily přírodní chuť, kterou jim dodal živý oheň, a od těch dob si našla na Jižní pobřeží cestu rakovina.
Večer, když už se přestalo vařit, se oheň zakryl trusem a drny, posypal studeným popelem a navrch se položila deska z plochého kamene. Na ni a na postranní kameny se prostřely mokré punčochy, aby přes noc uschly, protože kameny zůstaly až do rána vlahé.
Večer se také vylezlo na lomenici a závětřím se přikryl otvor pro kouř. Otvor nesměl být nikdy přes noc otevřený, leda v létě, když bylo pěkné počasí. Kdyby přišel vítr, což se stávalo, dřív než se člověk vzpamatoval, mohl by se dostat otvorem do kuchyně a strhnout střechu. Ničeho se lidé na Jižním pobřeží nebáli tolik jako ukrutných vichrů, které rvaly střechy z příbytků.
Jedním z prvních ranních úkonů bylo otevřít otvor. Jakmile žena, která ráno vařila kávu, vstala, hned vyšla na zápraží, v rychlosti se zastavila před dveřmi a pokřižovala se. Když bylo vidět slunce, pokřižovala se směrem proti němu, když vidět nebylo, pokřižovala se proti tomu místu na obloze, kde myslela, že by slunce mělo být. Nemuselo to být úplně přesně.
Když se zhostila křižování, zašla za roh kuchyně, obrátila se na západ a vystoupila po uzoučké cestičce, kterou lidé za ta desítiletí na střeše vyšlapali, k lomenici. Odstavila příklop od otvoru a postavila jej na stranu, a samozřejmě že musela zjistit, odkud fouká vítr, aby jej postavila na správnou stranu. Za vichřice se příklop od otvoru neodstavoval a kouři nezbývalo nic jiného, než dostat se z kuchyně dveřmi. Stalo-li se, že oheň v noci uhasl, musela kuchařka znovu podpálit.
Když byla vichřice nebo náledí, byly výlety w na lomenici dost nebezpečné. Na Oháňce však přesto nikdy nedošlo k nehodám. Nehody navštěvují jen bezbožníky.
Nejraději jsem chodil do kuchyně, když si kouř pěkně odcházel otvorem. A nejlepší byly kuchyňské návštěvy v zimě. To nahoře pod lomenicí visela uzená beranina a klobásy. Na Oháňce nebylo nikdy beraniny nazbyt, ale zato byla znamenitá, zvlášť když k ní člověk vzhlížel z kuchyňské podlahy.
V kuchyni byl jediný kus nábytku. Bylo to sedátko, jinak obratel z velryby. Sloužilo k sezení u ohně a bylo už staré a mělo kuchyňskou patinu.
Oheň byl velkým přítelem všech lidí na Oháňce, pravý opak vánic a bouří. Byl jednou z těch věcí na světě, které prokazovaly dobro. Vařil jídlo a ohříval kávu, pekl koláče a chléb a vždycky přijal člověka vřele, přišel-li k němu ze zimy a deště. A když jsem hledíval na hru jeho paprsků v naskládaném trusu, vedlo se mi v mysli podobně, jako se vede milovníku hudby, když slyší velkého umělce hrát fantazii nebo fugu od Mozarta. Záhy jsem se naučil nacházet velikost v tom nejmenším. To se mi v životě náramně hodilo i později, když zase nebyly peníze na umělecké povyražení v divadle nebo na koncertě.
Ještě větším požitkem bylo sedět na velrybím obratli a hledět do ohně. Byl usměvavý a veselý, šťastný a povídavý. Na Jižním pobřeží nebylo nic, co by mu bylo podobné. Byl vlastně celým tovaryšstvem malých plamínků, a každý plamínek měl svůj tvar, pohyb, svou barvu a svou osobní náladu. Jaká to byla slast je pozorovat! Poskakovaly a kroutily se, ukláněly se a protahovaly na všechny strany. Někdy se vytáhly tak vysoko, že se uhodily o dno hrnce a klesly dolů, jako by se zabily. Jestlipak zahyne tenhle? Bylo to napínavé. Někdy zanikly, jindy vzplanuly znovu a vrhly se s novou silou na kousky trusu, které se škvířily chabě a bezmocně v té nemilosrdné hře plamenů. Občas spolkl velký plamen malý plamínek, který se mu pletl do cesty, a byl pak ještě větší a dravější než předtím. Ale stávalo se i, že malý a ubohoučký plamínek se náhle nafoukl a pohltil velký plamen a stal se z něho rázem obr. Bylo to tak trochu jako v životě lidí. A ohnivé bytosti se předváděly v nejrůznějších barvách: v zelené, modré, žluté, červené, zlaté. Někdy změnily barvu a modrý plamen třeba zezelenal a žlutý zčervenal. Pořád se snažily předčit jeden druhého okázalostí, jako to bývá mezi lidmi. Bylo vzrušující dívat se na tu proměnlivost. Někdy se pustily do dovádění a hopsání. Jindy z nich bylo slyšet hluboké steny, jednou rozechvělé vzdychání, podruhé spalující šum, potřetí tichý šepot. Uhlíky praskaly. To asi naříkaly. Oheň jim jistě působil velikou bolest. Jen si klidně brečte! Trus jsem nikdy nelitoval.
Ještě hlasitěji však naříkaly suché větvičky, kterými se začalo topit, když se spálil všechen trus. Měly asi větší duši než kousky trusu, a proto je oheň víc bolel. Nelitoval jsem však ani je. Podzimní sbírání chrastí patřilo k truchlohrám dětství. Bývala už zima a často pršelo. Člověk notně promrzl, než dojel na koni až do Kamenného údolí a pak se musel prodírat ostrým houštím, být celou dobu sehnutý a sbírat chrastí, při čemž větvičky trhaly na člověku šaty a škrábaly ho do rukou a do obličeje a často ho píchly i do oka. Měly určitě zlou duši. Neměl jsem tahle křoviska rád a vůně lesa mi v dětství připadala jako nejodpudivější zápach.
Když bylo bezvětří nebo když vítr foukal od moře, bylo ovzduší v kuchyni tak husté štiplavým kouřem, že v něm bylo sotva vidět zástěnu z trusu, a žena u ohně musela vařit se zavřenýma očima. To jsem se pak nikterak nemohl povyrážet pohledem
na hry plamenů.
Když se ale moudrý kouř snášel poslušně na louku, to člověk věděl, že tenhle kouř je přítelem všech, protože působí chlácholivě a blahodárně na duši a prorokuje jasné a pěkné počasí na příští den. Jestliže si to naopak mířil domýšlivě rovnou k nebi, to si člověk mohl být příštího dne jist vichrem a deštěm. Jako by kouř varoval: "Jen se moc netěš, holenku, že se budeš opalovat."
Ohradní štít a Skalnatý vodopád také předpovídaly počasí. Když se z Ohradního štítu sesouvaly balvany, přišel vždy na sklonku dne nebo nazítří déšť. Pokud nejstarší lidé pamatovali, nikdy se nestalo, že by se toto znamení neosvědčilo. Neblahé následky takového dovádění této hory se tolikrát potvrdily, že lidé byli vždycky jako posedlí, když z ní padalo kamení a na louce bylo právě seno. Sesouvaly-li se kameny ze Skalnatého vodopádu, byla naopak vyhlídka na sucho. Tato předpověď počasí nebyla považována ani zdaleka za tak zaručenou jako sesuvy z Ohradního štítu. Racci také věštili počasí. Jestliže křičeli iá iá iá, pak se říkalo, že krákají na vlhko, a čekal se déšť.
Na Širokém dvoře byla kráva, která rovněž předpovídala počasí. Jestliže bučela, když ji pouštěli ráno z chléva, určitě přišel déšť během dne nebo následující noci. Jestliže mlčela, bylo nasnadě pěkné počasí. Na Oháňce lidé vždy pozorně poslouchali, když kráva ráno putovala od Širokého dvora na pastvu.
Z islandského originálu Steinarnir tala, vydaného nakladatelstvím Helgafell, Reykjavík 1956, přeložila a doslov napsala Helena Kadečková. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 1969. publikaci v redakci krásné literatury, Praha 1965.Thórbergur Thórdarson pochází z odlehlého kraje na jihovýchodním pobřeží Islandu. Narodil se roku 1889.
Jako sedmnáctiletý opustil rodný venkov a odešel na moře, ale po třech letech se vzal svého ideálu stát se kapitánem a zůstal již v Reykjavíku. Studoval na tamější univerzitě islandský jazyk a literaturu a současně se zabýval sbíráním lidových pověstí. Několik let pak byl učitelem a novinářem. Od roku 1925 žije jako svobodný spisovatel. "Dopis Lauře", jeho stěžejní dílo, považované v kontextu islandské literatury za nepozoruhodnější knihu 20. století, vyšlo roku 1924. Je to sbírka esejů, skečů a autobiografických črt postihujících různá témata, od politických po úzce soukromá a osobní. Čtenářsky nepřitažlivější však zůstávají životopisné romány, které Thórdarson psal s nevšedním porozuměním pro islandský venkov a jeho lid. Jsou to zejména "Islandská šlechta" (1938), "Mudrc" (1957), "Píseň o květině" (1955) a knihy vzpomínek "Kameny mluví" (1956), "Země a lidé" (1957) a "Opera za soumraku" (1958).
, facebook.com, RSS, wizz air
Kupte mi kafe!
