Island: Koncentrace prasat

|16:21| Dnes mi v RSS čtečce přistál článek Reflexu o Islanďanech "Incestem ke kráse a lásce" (už ten název mě mohl varovat). Iva Skochová (autorka textu) se zmiňuje o celonárodní Knize Islanďanů - genealogické databázi, ve které drtivá většina Islanďanů snadno zjistí jak moc jsou si příbuzní např. se svou novou přítelkyní.
Ísak mi říkal, že když vezmete dva náhodné Islanďany a kouknete do Íslendingabók, tak je běžné, že najdete v alespoň sedmé generaci společného předka.. celkem děsivá představa, nepřijde vám?
Článek také informuje o nové studii Live Science, podle které může být bližší genetická podobnost výhodou - příliš vzdálené rody/geny nemusí být kompatibilní a výsledkem je nižší porodnost.
Ve článku je splácané taknějak do sebe to co spolu moc nesouvisí - podle autorky tato snaha o zachování geneticky slučitelného národa může být důvod proč se Island brání imigraci a EU: "nechtějí si na své teritorium pustit nekompatibilní, ošklivé a jinak nežádoucí geny".
Připadá mi to jako míchání jablek a hrušek dohromady. Nehledě na to, že podle únorového průzkumu deníku Fréttablaðið většina Islanďanů je PRO vstup do EU. A imigraci se snad brání většina států - a zvlášť ty malé. (Poznámka o imigraci: Největší minoritou jsou tu Poláci (asi 2,7% populace) a cizinci se podílí na cca 7 % celkového osídlení.)
Na článku mě asi nejvíc pobavila citace Islanďanky Silvíe (vdané za vzdálenejšího bratrance): "Na Islandu uvidíš největší koncentraci krásných lidí na světě." Jsem tu víc než měsíc a řekl bych, že krásné lidi bych spočítal na prstech jedné ruky.
Daleko přínosnější a zábavnější, než samotný článek, je diskuze pod článkem, vřele doporučuju. Až na pár výjimek velká sranda :)

Zpět k tématu (názvu tohoto článku). Podle "genetičky" Silvíe je Island koncentrací nejkrásnějších lidí na světě. Má zkušenost je bohužel trošku jiná. Spíš než o národ krasavců bych se nebál říct, že se jedná o národ prasat. A to zrovna nemyslím Bónus prase, které mimochodem vypadá jak kdyby právě dokončilo další láhev Brennivínu. Alespoň tady v Bifröstu to místy vypadá jak někde na špatně vedené skládce.
Nechci tady jen tak vzdychat nad tím, jak je u nás v domě stále cítit prapodivný zápach, přestože se snažím velmi často větrat, nad tím, že pokud nevynesu přeplněný koš, tak zůstane v kuchyni dalších několik dní, což odéru v domě moc nepomůže. A vyprávění o ledničce nechci ani začínat - taky příběh se smutným koncem..
V posledních pár dnech mě víc rozčiluje, že po přípravě jídla většinou mých flatmate (spolubydlících) to v kuchyni vypadá vždy jak po několika denním intenzivním boji, ve kterém přišel o život minimálně jeden lední medvěd a tři ovce (usuzuji podle bordelu) - boj na život a na smrt. Všude najdete zbytky (ať syrové nebo tepelně upravené), drobky, volně ložené obaly a krabice (mražená pizza, rybí prsty, prostě co je zrovna v mrazáku a nadělá bordel) apod.
Jak jsem před pár dny říkal Kubovi - nepřijel jsem sem uklízet. Bohužel, než si můžu udělat něco k jídlu, tak musím uklidit v kuchyni. Pokaždé. A druhé bohužel - když skončím, tak zas po sobě uklidím, což je evidentně práce navíc a naprosto zbytečná. Předevčírem jsem po večeři uklidil a Laurusovi stačilo jen 140 vteřin na to, aby linku uvedl do původního stavu. Doteď přesně nechápu jak se mu při rozpékání mražených toustů v horkovzdušné troubě podařilo zmáčet linku, ušpinit dva nože a struhadlo na sýr, navíc v tak rekordním čase. Nic z toho bych tu asi nepublikoval, kdybych nevěděl že u Jany v domě je to naprosto stejné.
Poslední kapkou byly včera tašky s odpadky, které vítr od vedlejšího domu odfoukl k nám na verandu. Decentně jsem je dostrkal zpět ke správným dvěřím a doufal, že je dojdou vyhodit, protože tam nejsou první den. Dnes kvůli větru jedna z tašek povolila, takže máme na verandě a v okolí domu asi tři zauzlované tašky s odpadkama a obsah půlky jedné takové je dekorativně rozprostřené po okolí. Smutné na tom všem je, že mezi poházenými odpadky jsem zahlédl použitou injekční stříkačku. To, že je za domem školka nechci snad ani připomínat.

Nevím, kde se to v nich bere, asi to mají v genech ;)

přidejte svůj komentář (3)

Medvídek Pú | Prasátko a Kolčavice

|08:55| kapitola 3, ve které Pú s Prasátkem málem chytí Kolčavici

Prasátko žilo v nádherném domě ve starém buku a ten buk byl uprostřed Lesa a
Prasátko bydlilo uprostřed domu. Vedle jeho domu byla přeražená tabulka a na ní
nápis:

VSTUP DO LESA S

Když se zeptal Kryštůfek Robin Prasátka, co to znamená, řeklo, že je to jméno jeho dědečka, které se odedávna udrželo v jeho rodě. Kryštůfek Robin řekl, že to není žádné jméno, Vstupdolesa S., a Prasátko řeklo, že je, protože se tak jmenoval jeho dědeček, a že to je zkratka za Vstupdolesa Stan., a to je zase zkratka za Vstupdolesa Stanislav. A že dědeček měl dvě jména pro případ, že by
jedno ztratil — Vstupdolesa po jednom strýci a Stanislav po Vstupdolesovi.

"Já mám taky dvě jména," řekl Kryštůfek Robin jen tak mimochodem.

"Tak to vidíš, že je to pravda," řeklo Prasátko.

Jednoho krásného zimního dne zametalo Prasátko sníh před domem, a když náhodou vzhlédlo od práce, spatřilo Medvídka Pú. Pú tu chodil stále dokolečka a o něčem přemýšlel. Když na něho Prasátko zavolalo, ani se nezastavil.

"Hej, co to děláš?" řeklo Prasátko.

"Lovím," řekl Pú.

"Co lovíš?"

"Něco stopuju," řekl Medvídek Pú velmi tajemně.

"Co stopuješ?" zeptalo se Prasátko a přistoupilo blíže.

"To bych právě taky rád věděl. Ptám se sám sebe: Co?"

"A co asi odpovíš?"

"Musím počkat, až to dohoním," řekl Medvídek Pú. "Podívej se tamhle." Ukázal na zem před sebou. "Co tam vidíš?"

"Stopy," řeklo Prasátko. "Šlépěje." Rozčilením až zakviklo. "Ach Pú! Myslíš, že je to Kolčavice?"

"Snad," řekl Pú. "Možná že jo a možná že ne. V šlépějích se jeden nevyzná!"

Po těchto slovech se dal zase do stopování a Prasátko za ním chviličku hledělo a pak běželo za ním. Znenadání se Medvídek Pú zarazil a nějak rozpačitě se nakláněl nad šlépějemi.

"Co je?" ptalo se Prasátko.

"To je prapodivné," řekl Medvěd. "Teď se mi zdá, že to jsou dvě zvířata. Tohleto se přidružilo k tomu prvnímu — ať už je to co chce. A oba teď jdou dál spolu. Nešlo bys radši se mnou, Prasátko, co kdyby to přece jenom byla dravá zvířata?"

Prasátko se podrbalo za uchem a řeklo, že nemá až do pátku nic na práci a s radostí půjde s Púem, kdyby to snad byla Kolčavice.

"Myslíš, kdyby to byly dvě Kolčavice," řekl Medvídek Pú, a Prasátko odpovědělo, že nemá stejně do pátku co dělat. A tak se vydali spolu.

Byla tu taková modřínová houštinka a zdálo se, že ty dvě Kolčavice, jestli to vůbec byly Kolčavice, chodily kolem té houštinky; Pú s Prasátkem šli tedy kolem houštinky za nimi; Prasátko si krátilo čas tím, že vypravovalo Medvídkovi, co dělal jeho dědeček Vstupdolesa S. proti strnulosti údů po dlouhém stopování, jak jeho dědeček Vstupdolesa S. trpěl v pozdním věku záduchou, a jiné zajímavé věci; a Pú přemítal, jak asi vypadá takový dědeček, a zdali snad právě nestopují dva dědečky, a chytí-li je, jestli si bude moci vzít jednoho s sebou domů a ponechat si ho, a co tomu řekne Kryštůfek Robin. Ale stopy před ním vedly dál a dál...

Náhle se Medvídek Pú zastavil a ukázal před sebe: "Hele!"

"Co!" řeklo Prasátko a leknutím až poskočilo. A pak, aby se nezdálo, že se leklo, poskočilo ještě dvakrát, jako by si jen tak poskakovalo.

"Stopy!" řekl Pú. "Třetí zvíře se přidalo k druhým dvěma."

"Pú!" zvolalo Prasátko. "Myslíš, že je to ještě jedna Kolčavice?"

"Myslím, že ne," řekl Pú, "protože ty šlépěje jsou jiné. Buďto jsou to dvě Kolčavice a jedna Kolasice, nebo dvě Kolasice a jedna Kolčavice. Pojďme dál za nimi."

Tak šli dál a byla v nich malá dušička, když si pomyslili, že ta tři zvířata před nimi jsou možná nepřátelského smýšlení. A Prasátko si vroucně přálo, kdyby tak byl dědeček Vstupdolesa S. právě tady, a ne jinde, a Pú si myslel, jak by to bylo hezké, kdyby znenadání, čirou náhodou, potkali Kryštůfka Robina, ovšem jen a jen proto, že ho má moc rád. A pak najednou se Medvídek Pú zarazil a olizoval si špičku nosu, jako by se chtěl ochladit, protože mu dosud nikdy v životě nebylo tak horko a úzko. Před nimi musí být čtyři zvířata!

"Vidíš to, Prasátko? Podívej se na ty stopy! To by tedy byly tři Kolčavice a jedna Kolasice. Přidala se k nim ještě jedna Kolčavice!"

Vypadalo to tak. Byly tu stopy; tu se proplétaly, tam zas byly rozmazány, ale tu a tam zas bylo zcela zřetelně vidět stopy čtyř párů pracek.

Když si taky olízlo špičku nosu a pocítilo pravou úlevu, řeklo Prasátko:

"Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď."

"Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou," řekl Pú.

"To se nedá dělat odpoledne," řeklo rychle Prasátko. "Je to taková naprosto dopolední věc, musí se udělat dopoledne, pokud možno mezi — co myslíš, kolik je hodin?"

"Asi tak dvanáct," řekl Pú, když se podíval na slunce.

"Jak jsem řeklo, mezi dvanáctou a pět minut po dvanácté. Tak tedy, milý Medvídku, doufám, že odpustíš — Co to je?"

Pú vzhlédl k nebi, a pak když uslyšel zapískání, podíval se do větví starého dubu a spatřil svého přítele.

"To je Kryštůfek Robin," řekl.

"Tak se ti nic nemůže stát," řeklo Prasátko. "S ním budeš docela v bezpečí. Sbohem," a uhánělo tryskem domů, šťastno, že je zas mimo všechno nebezpečí.

Kryštůfek Robin pomalu slézal se stromu.

"Hloupoučký Medvídku," řekl, "cos to dělal? Nejdřív jsi obešel houštinku dvakrát sám, pak za tebou přiběhlo Prasátko a obešli jste ji spolu a pak jste šli právě počtvrté."

"Počkej chvilku," řekl Medvídek Pú a zdvihl pracku.

Posadil se a hluboce se zamyslil. Pak vložil svou pracku do jedné šlépěje ...a poškrábal se dvakrát na nose a vstal.

"Tak jo," řekl Medvídek Pú.

"Už vím," řekl Medvídek Pú. "Dal jsem se pobláznit a ošálit," řekl, "a nemám ani špetku rozumu."

"Jsi nejlepší Medvěd na světě," řekl Kryštůfek Robin konejšivě.

"Vážně?" řekl Pú zas nedůvěřivě. A náhle zazářil.

"Ať je to jak chce," řekl, "už je skoro čas k obědu."

A šel domů na oběd.

přidejte svůj komentář (0)